[1] Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm.
[2] Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.
[3] V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.
[4] Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah.
[5] Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.
[6] I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.
[7] Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:
[8] Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?
[9] Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?
[10] Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah.
[11] I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.
[12] Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.
[13] A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.
[14] Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?
[15] Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.
[16] Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah.
[17] Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.
[18] Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.
[19] Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.
[20] Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.
[21] [Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.]