[1] Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka, a skrýváš se v čas ssoužení?
[2] Z pychu bezbožník protivenství činí chudému. Ó by jati byli v zlých radách, kteréž vymýšlejí.
[3] Neboť se honosí bezbožník v líbostech života svého, a lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí.
[4] Bezbožník pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic; všecka myšlení jeho jsou, že není Boha.
[5] Dobře mu se daří na cestách jeho všelikého času, soudové tvoji vzdáleni jsou od něho, i na všecky nepřátely své fouká,
[6] Říkaje v srdci svém: Nepohnuť se od národu až do pronárodu, nebo nebojím se zlého.
[7] Ústa jeho plná jsou zlořečenství, i chytrosti a lsti; pod jazykem jeho trápení a starost.
[8] Sedí v zálohách ve vsech a v skrýších, aby zamordoval nevinného; očima svýma po chudém špehuje.
[9] Číhá v skrytě jako lev v jeskyni své, číhá, aby pochytil chudého, uchvacujeť jej, a táhne pod sítku svou.
[10] Připadá a stuluje se, dokudž by nevpadlo v silné pazoury jeho shromáždění chudých.
[11] Říká v srdci svém: Zapomenulť jest Bůh silný, skryl tvář svou, nepohledíť na věky.
[12] Povstaniž, Hospodine Bože silný, vznes ruku svou, nezapomínejž se nad chudými.
[13] Proč má bezbožník Boha popouzeti, říkaje v srdci svém, že toho vyhledávati nebudeš?
[14] Díváš se do času, nebo ty nátisk a bolest spatřuješ, abys jim odplatil rukou svou; na tebeť se spouští chudý, sirotku ty jsi spomocník.
[15] Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál.
[16] Hospodin jest králem věčných věků, národové z země své hynou.
[17] Žádost ponížených vyslýcháš, Hospodine, utvrzuješ srdce jejich, ucha svého k nim nakloňuješ,
[18] Abys soud činil sirotku a ssouženému, tak aby jich nessužoval více člověk bídný a zemský.