[1] Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
[2] Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
[3] Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
[4] Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
[5] Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
[6] Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
[7] K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
[8] (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
[9] Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
[10] Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
[11] A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
[12] Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
[13] Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
[14] Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
[15] A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
[16] Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
[17] Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
[18] Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
[19] Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
[20] Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
[21] Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
[22] Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
[23] Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
[24] Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
[25] V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
[26] Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
[27] Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
[28] Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
[29] Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
[30] Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
[31] Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
[32] On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
[33] Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
[34] Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
[35] Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.