[1] Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?
[2] Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.
[3] Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.
[4] Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?
[5] Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.
[6] Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.
[7] Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.
[8] Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.
[9] Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.
[10] Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.
[11] Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.
[12] Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.
[13] V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.
[14] Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.
[15] Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.
[16] Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.
[17] Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.
[18] Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.
[19] Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.
[20] Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.
[21] Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.
[22] Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.
[23] Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.
[24] Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.
[25] Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.