[1] Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
[2] Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
[3] Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
[4] Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
[5] Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
[6] Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
[7] Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
[8] Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
[9] Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
[10] V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
[11] Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
[12] Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
[13] Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
[14] Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
[15] By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
[16] Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
[17] Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
[18] Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
[19] Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
[20] Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
[21] Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
[22] Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
[23] Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
[24] Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
[25] Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
[26] Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
[27] A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
[28] Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.