[1] A odpovídaje Job, řekl:
[2] Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
[3] Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
[4] Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
[5] Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
[6] Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
[7] Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
[8] A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
[9] Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
[10] Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
[11] Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
[12] Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
[13] Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
[14] Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
[15] Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
[16] Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
[17] Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
[18] Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
[19] Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
[20] Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
[21] Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
[22] Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.