[1] A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
[2] Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
[3] Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
[4] Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
[5] Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
[6] Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
[7] Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
[8] Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?
[9] Delší jest míra její než země, a širší než moře.
[10] Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
[11] Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
[12] Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
[13] Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
[14] Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
[15] Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
[16] Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
[17] K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
[18] Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
[19] A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
[20] Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.