[1] A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
[2] Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
[3] Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
[4] Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
[5] Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
[6] I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
[7] Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
[8] Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
[9] Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
[10] A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
[11] Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
[12] A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
[13] Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
[14] Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
[15] Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
[16] Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
[17] Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
[18] Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
[19] Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
[20] Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
[21] Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
[22] Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.