[1] Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
[2] Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
[3] Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
[4] Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
[5] Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
[6] Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
[7] Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
[8] Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
[9] Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
[10] Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
[11] Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
[12] Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
[13] Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
[14] Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
[15] Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
[16] Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
[17] Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
[18] Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
[19] A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
[20] Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
[21] Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
[22] Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.