[1] Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr.
[2] Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí.
[3] Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je.
[4] A jakž ovce své vlastní ven vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho.
[5] Ale cizího nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasů cizích.
[6] To přísloví pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil.
[7] Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí.
[8] Všickni, kolikož jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce.
[9] Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.
[10] Zloděj nepřichází, jediné aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly.
[11] Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.
[12] Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce.
[13] Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce.
[14] Já jsem ten dobrý pastýř, a známť ovce své, a znajíť mne mé.
[15] Jakož mne zná Otec, tak i já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce.
[16] A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivésti, a hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.
[17] Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal.
[18] Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázání vzal jsem od Otce svého.
[19] Tedy stala se opět různice mezi Židy pro ty řeči.
[20] A pravili mnozí z nich: Ďábelství má a blázní. Co ho posloucháte?
[21] Jiní pravili: Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdaliž ďábelství může slepých oči otvírati?
[22] I bylo posvícení v Jeruzalémě, a zima byla.
[23] I procházel se Ježíš v chrámě po síňci Šalomounově.
[24] Tedy obstoupili jej Židé, a řekli jemu: Dokudž duši naši držíš? Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně.
[25] Odpověděl jim Ježíš: Pověděl jsem vám, a nevěříte. Skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, tiť svědectví vydávají o mně.
[26] Ale vy nevěříte, nebo nejste z ovcí mých, jakož jsem vám pověděl.
[27] Nebo ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne.
[28] A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.
[29] Otec můj, kterýž mi je dal, většíť jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.
[30] Já a Otec jedno jsme.
[31] Tedy zchápali opět kamení Židé, aby jej kamenovali.
[32] Odpověděl jim Ježíš: Mnohé dobré skutky ukázal jsem vám od Otce svého. Pro který z těch skutků kamenujete mne?
[33] Odpověděli jemu Židé, řkouce: Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale pro rouhání, totiž že ty, člověk jsa, děláš se Bohem.
[34] Odpověděl jim Ježíš: Však psáno jest v Zákoně vašem: Já jsem řekl: Bohové jste.
[35] Poněvadž ty nazval bohy, k nimžto řeč Boží stala se, a nemůžeť zrušeno býti Písmo,
[36] Kterakž tedy o mně, kteréhož posvětil Otec a poslal na svět, vy pravíte, že se rouhám, že jsem řekl: Syn Boží jsem?
[37] Nečiním-liť skutků Otce svého, nevěřte mi.
[38] Pakliť činím, tedy byste pak mně nevěřili, aspoň skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest, a já v něm.
[39] Tedy opět hledali ho jíti, ale on vyšel z rukou jejich.
[40] I odšel opět za Jordán na to místo, kdež nejprv Jan křtil, a pozůstal tam.
[41] I přišli k němu mnozí, a pravili: Jan zajisté žádného divu neučinil, ale všecko, cožkoli mluvil Jan o tomto, pravé bylo.
[42] A mnozí tam uvěřili v něho.