Skip to content
Opens in a new window

[1] I stalo se v jeden den, když on učil lid v chrámě a kázal evangelium, že přišli k tomu přední kněží a zákoníci s staršími,

[2] I řekli jemu: Pověz nám, jakou mocí tyto věci činíš, aneb kdo tobě tuto moc dal?

[3] I odpověděv, řekl jim: Otížiť se i já vás o jedné věci a odpověztež mi:

[4] Křest Janův s nebe-li byl, čili z lidí?

[5] Oni pak uvažovali to mezi sebou, řkouce: Jestliže bychom řekli: S nebe, díť nám: Pročež jste tedy neuvěřili jemu?

[6] Pakli díme: Z lidí, lid všecken ukamenuje nás; neb oni cele tak drží, že Jan jest prorok.

[7] I odpověděli: Že nevědí, odkud jest byl.

[8] I řekl jim Ježíš: Aniž já vám povím, jakou mocí toto činím.

[9] I počal lidu praviti podobenství toto: Člověk jeden štípil vinici, a pronajal ji vinařům, a sám odšed podál byl tam za mnohé časy.

[10] A v čas slušný poslal k vinařům služebníka, aby z ovoce vinice dali jemu. Vinaři pak zmrskavše jej, pustili ho prázdného.

[11] A on poslal druhého služebníka. Oni pak i toho zmrskavše a zohavivše, pustili prázdného.

[12] I poslal třetího. Ale oni i toho zranivše, vystrčili ven.

[13] Tedy řekl Pán vinice: Co učiním? Pošli svého milého Syna. Snad když toho uzří, ostýchati se budou.

[14] Uzřevše pak vinaři, rozmlouvali mezi sebou, řkouce: Tentoť jest dědic; pojďte, zabijme jej, aby naše bylo dědictví.

[15] A vystrčivše jej ven z vinice, zamordovali ho. Což tedy učiní jim Pán vinice?

[16] Přijde a vyhladí vinaře ty, a dá vinici jiným. To uslyšavše, řekli: Odstup to.

[17] A on pohleděv na ně, řekl: Co jest pak to, což napsáno jest: Kámen, kterýmž pohrdli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelní.

[18] Každý, kdož padne na ten kámen, rozrazí se; a na kohož by on upadl, potřeť jej.

[19] I hledali přední kněží a zákoníci, jak by naň vztáhli ruce v tu hodinu, ale báli se lidu. Nebo porozuměli, že by na ně mluvil podobenství to.

[20] Tedy ukládajíce o něm, poslali špehéře, kteříž by se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči, a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmanu.

[21] I otázali se ho oni, řkouce: Mistře víme, že právě mluvíš a učíš, a nepřijímáš osoby, ale v pravdě cestě Boží učíš.

[22] Sluší-li nám daň dávati císaři, čili nic?

[23] Ale Ježíš rozuměje chytrosti jejich, dí jim: Co mne pokoušíte?

[24] Ukažte mi peníz. Čí má obraz a nápis? I odpověděvše, řekli: Císařův.

[25] On pak řekl jim: Dejtež tedy, co jest císařova, císaři, a což jest Božího, Bohu.

[26] I nemohli ho za slovo popadnouti před lidem, a divíce se odpovědi jeho, umlkli.

[27] Přistoupivše pak někteří z saduceů, (kteříž odpírají býti vzkříšení,) otázali se ho,

[28] Řkouce: Mistře, Mojžíš napsal nám: Kdyby bratr něčí umřel, maje manželku, a umřel by bez dětí, aby ji pojal bratr jeho za manželku, a vzbudil símě bratru svému.

[29] I bylo sedm bratří, a první pojav ženu, umřel bez dětí.

[30] I pojal ji druhý, a umřel i ten bez dětí.

[31] A třetí pojal ji, též i všech těch sedm, a nezůstavivše semene, zemřeli.

[32] Nejposléze po všech umřela i žena.

[33] Protož při vzkříšení kterého z nich bude manželka, poněvadž sedm jich mělo ji za manželku?

[34] A odpovídaje, řekl jim Ježíš: Synové tohoto světa žení se a vdávají.

[35] Ale ti, kteříž hodni jmíni budou dosáhnouti onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ani se ženiti budou ani vdávati.

[36] Nebo ani umírati více nebudou moci, andělům zajisté rovni budou. A jsou synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení.

[37] A že mrtví vstanou z mrtvých, i Mojžíš ukázal při onom kři, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým a Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým.

[38] Bůhť pak není mrtvých, ale živých, nebo všickni jsou jemu živi.

[39] Tedy odpověděvše někteří z zákoníků, řekli: Mistře, dobře jsi pověděl.

[40] I neodvážili se jeho na nic více tázati.

[41] On pak řekl jim: Kterak někteří praví Krista býti synem Davidovým?

[42] A sám David praví v knihách Žalmových: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé,

[43] Ažť i položím nepřátely tvé v podnož noh tvých.

[44] Poněvadž David jej Pánem nazývá, i kterakž syn jeho jest?

[45] I řekl učedlníkům svým přede vším lidem:

[46] Varujte se od zákoníků, kteříž rádi chodí v krásném rouše a milují pozdravování na trzích a přední stolice v školách a první místo na večeřích,

[47] Kteříž zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhé modlitby. Tiť vezmou těžší odsouzení.

Lukáš — Chapters